V první řadě bych tento článek chtěla začít slovy, že stejně tak jako u lidí je i u psů sexualita a biologický aspekt jejich reprodukčních orgánů naprosto přirozená, a i když zde možná budu používat trochu rozvernější výrazy, vnímám tuto tématiku bez jakéhokoli pubertálního vtipu a jako velmi důležitou při soužití se psem.
Obecně bych toto téma pojala jako sexuální výchovu psů podobnou té lidské, kterou jsme asi každý zažili na střední škole. Rozdíl bude ten, že ji nemůžeme nijak vysvětlit přímo psům a musíme ji tedy lépe znát my lidé.
Psi mají vůči svým intimním partiím mnohem přirozenější vztah než my lidé. Primárně bych řekla, že to tak je, protože nemají kapacitu nad tím přemýšlet více než tak, že ty reprodukční orgány mají a že je musí udržovat zdravé a čisté, kdežto my lidi často řešíme i tvar a jak to vnímá partner/ka a jak se nám mění věkem a jestli jsou velikostně odpovídající standardu atp. Tohle celé můžeme se psy vynechat, neboť tam platí pouze 2 důležitá kritéria – jsou/nejsou a fungují/nefungují. V následujících odstavcích si rozdělíme aspekty a problematiky podle pohlaví, ale doporučovala bych téma pročíst celé, i o pohlaví, které doma zrovna nemáte, nejen protože je dobré vědět, jak funguje ta druhá varianta, ale i protože co víte, někdy si budete chtít pro změnu pořídit fenu místo psa a hned se vám ty znalosti navíc budou hodit.
FENY
Feny si vytáhly v mnoha směrech, stejně jako všechny samice, tu kratší sirku. Soužití s nimi obnáší, v případě, že nebudete chtít hned kastrovat, do jisté míry pravidelné estrální cykly (známo taky jako hárání) a reprodukční orgány v mnoha směrech náchylnější než ty samčí. Výhodou, ale i nevýhodou, může být, že jejich reprodukční orgány jsou většinově vnitřní – je-li něco špatně, musí si člověk umět všimnout toho mála příznaků onemocnění/zranění, protože je těžší si problému všimnout pouhým okem. Fení reprodukční orgány jsou – vulva (lidově řečená frnda) což je to malé cosi mezi nohama, které vidíme. Vulva pokračuje dovnitř pochvou k děložnímu čípku, který střeží dělohu. Ta na rozdíl od lidské neplní funkci primárního místa vývoje plodu; je malá a štěňata se v případě početí vyvíjí ve jejích dvou rozích, které jsou dlouhé, dostatečně široké a každý končí vejcovodem a vaječníkem. To je jeden z důvodů, proč má fena kapacitu donosit a porodit více potomků najednou než člověk.
Součástí pohlavních znaků feny jsou i dvě mléčné lišty, které se táhnou po obou stranách břicha a částečně hrudi až k poslednímu páru struků – těch by fena měla mít 10. V počtu ale mezi fenami panuje docela anarchie a mohou být feny, co jich mají jen 8, někdy 9, někde jsou dva struky spojené do sebe, jindy chybí, někdy jsou zakrnělé a nevyvinuté, kombinací je mnoho. Tyto kosmetické chyby ale na zdraví feně nijak neubližují, může se jednat pouze o menší strategickou nevýhodu v případě, že se feně narodí víc štěňat, než má na sobě funkčních struků.
Výše jsem zmiňovala estrální cyklus, tedy hárání. V první řadě je nutno podotknout, že estrální cyklus se nerovná náš lidský menstruační. Člověk na to eventuálně dojde sám, když si srovná, že ženy ovulují a krvácí v půlcyklech, resp. že krvácení a ovulace jsou v rámci jednoho cyklu naproti sobě (cca), kdežto u fen probíhá vše najednou. Estrální cyklus je nejen méně častý než ten menstruační, ale období špinění probíhá současně s ovulací. Některé druhy divoké zvěře, které estrální cykly mají, nekrvácí. Estrální cykly na rozdíl od menstruačních nečeká po nějakém čase menopauza, a trvají zpravidla do konce života samice. U divokých zvířat jsou estrální cykly doprovázeny obdobím říje u jejich samčích protějšků.
Během estrálního cyklu dochází v těle feny, stejně jako u dívek a žen, k hormonálním změnám. U čévéček to můžeme pozorovat podle toho, že mohou být nevraživější vůči ostatním fenám (neboť se hormonálně připravují na početí a tím pádem o to víc vnímají jiné feny jako sokyně), kdežto v rámci vlastní smečky mohou působit víc úlisně a tulivě. První hárání bývá pro fenu často šok – sama neví, co se děje, obvykle z ní totiž prvních pár cyklů teče více krve. Intenzita krvácení se naštěstí časem mírní nejen v rámci daného cyklu, ale i s každým dalším háráním. Feny mohou na začátku vypadat unaveně, apaticky, skoro až křehce, neboť budou mnohem úporněji hledat oporu ve zbytku smečky, ale tento sentiment je v průběhu opustí a nahradí touhou tento cyklus zpečetit s nějakým fešným samcem. Míra této touhy se u fen liší. Některé mohou mít řekněme normální zájem pouze v přímé ovulaci, jiné feny by si daly říct i několik týdnů před a po hárání. Zejména v období ovulace musí být fena pod přímým dozorem, nebo velmi dobře zabezpečená, neboť jí budou hormony v těle nutit překonat nepřekonatelné překážky, aby se dostala k nějakému samci a hormony ve vzduchu, které bude rozsévat po okolí častějším močením, budou nabádat psy v okolí i pár km okolo bydliště, aby feně šli stejným úsilím naproti.
Četnost cyklů během roku je biologická záhada, zvlášť u fen ČSV. Obvykle je zlaté pravidlo, že feny dědí tyto móresy po matce, ale reálně se na to nelze spolehnout. Jsou feny, co hárají pravidelně, jsou feny, které hárají velmi nepravidelně, některé si to odbydou jednou do roka, jiné co půl roku, některé mohou mít mezi cykly i pauzy v rozmezí let. Stejně tak ne každý cyklus je přímo sdělován světu. Některé feny hárají bez ostychu, jiné hárání skrývají, či ho na férovku stopnou a pak je těžké odhadnout, kdy začnou znovu a zda ho vůbec dotáhnou do konce. Tyto praktiky ničí chovatelům nervy už léta.
V tom, jak, kdy, a jestli vůbec fena bude hárat, hraje roli několik faktorů. Obecně mohou jakékoli změny v cyklu způsobovat změny v životě (např. změna bydliště, změna ve smečce jako nový přírůstek/úmrtí člena smečky), přítomnost jiné dominantní feny, přítomnost samce, nevyhovující podmínky, psychická nepohoda atp. Osobně si myslím, že někdy s tím dělají zagorky prostě jen protože se jim s tím nechce zabývat.
Feny obvykle pohlavně dospívají po 7. měsíci. Některé až v roce, jiné v 10 měsících, je to individuální. Jakmile se spustí hárání, připravte se na ze začátku velké množství krve, které fena pravděpodobně nebude schopná po sobě uklízet. Tato dovednost se časem zlepší, stejně tak tomu pomůže, jak jsem psala výše, že kolem 3-4. hárání už se míra krve i na začátku podstatně snižuje. Krev má na začátku cyklu tmavě rudou, až hnědou barvu, která postupně světlá. V době ovulace se feně viditelně zvětší vulva, která v důsledku častého olizování v mezičase nabere tmavě zrzavý odstín, a fen zezadu vypadá jak japonská vlajka – mezi dvěma bílými/světlými půlkami bude na celej barák svítit rudý terč. Krev také úplně zesvětlá a výtok sníží, spousta fen během ovulace má už úplně maličký výtok s barvou světle červené krve, kterého už si ani nemusíte všimnout.
Ovulaci poznáte i tak, že se fena bude tzv. nabízet. Častokrát tyto nabídky k souloži doprovází uši těsně přitisknuté k hlavě a vyzývavý postoj s ocasem obtočeným kolem, těla, aby eventuálně psovi co nejméně zavazel. V tu chvíli musíte mít na paměti, že fena v mozku nemá prostor na to normálně fungovat. Její mozek ovládá frnda, nemyslí na nic jiného než na to, že musí mít za 2 měsíce potomky. Výzvy k páření bude dle disponibility rozdávat nalevo napravo – moje Thyra takhle flirtovala i s nohou od stolu, není ale neobvyklé, že feny v tomto období více přilnou k mužům, ke kterým se budou chodit častěji mazlit s postranními úmysly, což dělá třeba zase Girča. Ve smečce více fen může v případě absence samce docházet ke vzájemnému naskakování. Nejde o projev sexuální orientace vaší feny, není lesba! Jsou to pouze hormony a instinkty, které ji v tomto období ovládají a není se za co stydět.
Stejně jako u lidí, i feny v rámci jedné smečky se mohou synchronizovat v cyklech; mohou na sebe čekat, začne-li podřadná fena hárat dříve, může to zastavit a počkat, až začne fena dominantní a sama pokračovat třeba s jednodenním zpožděním, či začne vykazovat známky náběhu na hárání, ale udrží je mnohem déle, aby počkala na druhou fenu atp.
V případě, že nedojde k oplodnění feny, se z mnoha faktorů může spustit tzv. falešná březost. Feně se spustí biologické procesy, které jsou jindy odstartovány pohlavním stykem, a má pocit, že čeká štěňata. Obvykle se příznaky falešky objeví cca do dvou měsíců od hárání – fena začne být opět v útlumu, mohou jí natéct struky a začne produkci mleziva (první mléko), tahá svoje oblíbené hračky, které si schraňuje u sebe v pelechu, kňučí, chce víc jídla, protože veškeré živiny dává do mléka.
Je důležité, abyste fenu v tomto stavu ponechali co nejkratší možnou dobu. Nejen z důvodu, že nevyužité mléko se může zanítit a přivodit mastitidu, která je velmi bolestivá, ale také protože může dojít k zánětu dělohy a zbytečně se namáhá celý reprodukční systém v podstatě pro nic. Obecnými radami v takovém případě jsou snížit feně příjem potravy na nezbytné minimum, odebrat všechny hračky a předměty, které by mohla považovat za potomky, a zvýšit fyzickou/mentální aktivitu, aby byla unavená a neměla kapacitu myslet na neexistující štěňata. V případě lékařské potřeby (např. pokud je její produkce mléka příliš vysoká) je možné falešnou březost utlumit a ukončit hormonálně perorálním podáním roztoku na předpis veterináře, který blokuje hormony způsobující falešku.
Když začneme zvenku, ke stáří se mohou feně tvořit podél mléčné lišty malé nádory. Zda mléčné lišty vyjmout, či ne, zpravidla závisí na tom, jak moc agresivní jsou a jak rychle se zvětšují, či se pouze objeví a zůstávají v relativně konstantní velikosti, která fenu nijak neomezuje. Tento zákrok obvykle zanechává fenu se dvěma dlouhými ranami po obou stranách břicha a hrudi, aby byla vyjmuta všechna riziková tkáň.
Nejnáchylnější je v každém případě děloha a vaječníky. V obou případech je vhodné k vyššímu věku feny, i pokud byla celý život bez problémů, nenechat ji ležet na studeném, aby se jí tyto orgány nenachladly. Obecně se radí na ně dávat pozor i během hárání a hárající fenu nepouštět příliš často do vod, které se nejeví úplně čisté. Mohlo by dojít k pyometře, zánětu dělohy.
Pyometra je Damoklův meč nad hlavou každé feny. Její příčiny mohou být různorodé, od nastydnutí, po falešku, po stáří… Nevybírá si ani velikost, ani plemeno, ani věk a může potkat kteroukoli fenu. Léčba může vést dvěma směry – nejrychlejší a nejbezpečnější je odstranění původu infekce nadobro chirurgicky, tedy odstraněním dělohy i vaječníků, čemuž bychom mohli říct kompletní kastrace. V případě, že je pro fenu chirurgický zákrok z jakéhokoli důvodu nevhodný či rizikový se lze pokusit přeléčit zánět antibiotiky. Proces je to ale podstatně delší a o to víc nervy drásající, neboť jeho výsledek není tak jistý, a i kdyby byl tentokrát úspěšný, je vyšší riziko, že se pyometra brzy znovu vrátí. V případě neúspěšného léčení či pozdního zjištění je pyometra smrtelná.
Že s fenou není něco v pořádku už budete pravděpodobně vnímat už podle chování – fena bude apatická, nebude pít, jíst, a z vulvy bude mít zapáchající výtok buďto s příměsí krve, nebo již nazelenalý. Bude-li zánět v pokročilejším stádiu, může se jí viditelně zvětšit břicho, jelikož zánět naplní oba rohy dělohy, čímže se může mnohonásobně zvětšit. V případě, že na feně budete pozorovat takovéto drastické změny bez zjevné externí příčiny, zkuste zkontrolovat právě vulvu a výtok z ní. Zdravý výtok je bez zápachu a častokrát si jej ani nevšimnete, protože jej fena stihne párkrát za den vyčistit.
Neplánujete-li fenu použít v chovu, jednou z možností, jak se vyhnout nepříjemným cyklům a případné hrozbě nejen zánětu dělohy, ale i rakoviny, je kastrace. Různé zdroje doporučují různé ideální věky, kdy je nejlepší fenu kastrovat. Z fyziologického hlediska to ale vnímám tak, že v každém případě dojde o odstranění zdroje hormonů, které fena potřebuje ke správnému vývinu, a tak bych kastraci bez závažného zdravotního důvodu nijak neuspěchala. Myslím, že počkat do 3. roku je takové ideální, neboť fena bude vyspělá nejen fyzicky, ale i psychicky. Vědecké studie naopak podporují kastraci po prvním hárání z důvodu, že s každým dalším háráním se snižuje procento úspěšnosti předcházení vzniku rakoviny.
Kastrace před háráním může způsobit, že fenu „zaseknete“ v daném věkovém období mentálně i fyzicky. Dříve kastrovaní psi obecně bývají takový nedochudčata, nedojde u nich ke zmohutnění spojené s dospělostí.
V každém případě znamená kastrace dramatický zásah do feny a jedním z vedlejších účinků je zpomalení metabolismu, a proto musí majitel kastrované feně velmi pečlivě kontrolovat příjem živin. Může totiž velmi rychle velmi hodně ztloustnout, což se následně velmi blbě shazuje dolů.
Další postoj, který jsem třeba zvolila já v případě Thyry, je že dokud fena nemá problém s faleškami, hárá pravidelně a bez komplikací, nenechám řezat do zdravé feny bezdůvodně. Kastraci jsem si nechala až na pozdější věk (6-8 let, podle kondice), kdy by fena ještě nemusela mít problém se zákrokem kvůli prevenci, ale odžije si veškeré mládí a většinu dospělého života s hormony tak, jak má. V jejím případě byla kastrace opravdu za pět minut dvanáct, protože od porodu Giry začala mít problém s faleškama (chystala mlíko, kdyby Girča zase potřebovala pomoct) a během kastrace si veterinářka už všimla, že měla nenávratně nakročeno k pyometře.
Je hodně těžké určit, kdy je ten správný moment. Někteří radí před prvním háráním, jiní po něm, někdo počká pár let, někdo do pokročilé dospělosti… Mustr na to není jednotný. Účelem tohoto článku je minimálně přiblížit všechna pro a proti a rozhodnutí už si musí eventuálně udělat každý majitel sám nejen podle sebe, ale také podle zdravotního stavu své feny, jejíž zdraví by v tomto případě mělo být na prvním místě.
PSI
Většina psích pohlavních orgánů je, stejně jako u všech ostatních samců, externí. Podél středu břicha psa vede penis uschovaný v předkožce, která je zvenku osrstěná. Pár centimetrů od špičky penisu se nachází dvě topořivá tělíska, kterých si majitel samce může všimnout hlavně v období puberty, kdy psa začne vzrušovat (nejen sexuálně) více vjemů, včetně opravdu kvalitního drbání na pupíku. Tělíska se v takových případech zvětšují a plní krví, což může psovi způsobit trochu diskomfort. Varlata sedí psovi v šourku mezi zadníma nohama; je přirozené, že nejsou rovnoměrně vedle sebe, ale jedno je výš než druhé. Je to z důvodu, aby se lépe vešla do úzkého prostoru mezi končetinami a nehrozilo poranění jednoho o druhé. Varlata jsou úměrně velká zbytku těla a sestupují do šourku nejdříve ve 4 týdnech života, některé trochu později. Předkožka psa se poměrně hustě osrsťuje brzy, varlata jsou u mladých psů spíše holá a osrsťují se až s pohlavní dospělostí. Málo známou informací je, že psi mají ve svém penisu i malou kost.
Psí penis připomíná v neuschovaném stavu vlhkou rtěnku v různých odstínech růžové. Podle barvy sliznice se dá nejlépe poznat zdraví penisu, které může výrazně ovlivnit eventuální plodnost. V případě, že je jeho barva uvnitř předkožky více načervenalá až rudá/fialová, pravděpodobně došlo k infekci či mechanickému poškození (např. kousnutím).
Součástí života se samcem je i vylučované smegma. Smegma je hustá bílo-žlutá tekutina obvykle nelibého, ale ne vyloženě nechutného, zápachu, kterou začnou psi produkovat během a po pohlavní vyspělosti. Je to kombinace olejů a odumřelých buněk, která slouží jako lubrikant nejen během kopulace, ale také když je penis uložený v předkožce.
Na rozdíl od fen samce nečeká opakující se estrální cyklus, ale budou jím tak nebo tak postiženi. V pubertě samcům začíná vyjma smegmatu i produkce semene a bouřící hormony mohou způsobit, že si nové nabité dovednosti majitel užije se vší parádou. Psi s více bouřícími hormony mohou reagovat ejakulací na sebemenší podněty a následně mohou ještě několik desítek minut až hodin ukapávat. Jedná se většinou však o krátké období, načež se pes opět hormonálně srovná a nehrozí další znečištění obydlí. Citlivost a tendence vzrušení se na spoustu podnětů ale může přetrvat klidně i pár let, než se testosteron uklidní a pes opravdu dospěje.
Nevýhodou samce je, že zatím co fena má jeden svůj cyklus, jakkoli pravidelný či nepravidelný, samec je náchylný na cykly všech fen v okolí. Je jednodušší, že většina fen obecně hárá zhruba ve stejných obdobích (jaro/podzim), ale samozřejmě to není tesané do kamene a jsou i feny hárající mimo tyto obvyklé doby. Samec to vnímá všechno. Reakcí na štěňatchtivou fenu v okolí může být odmítání potravy, ustavičné vytí/kníkání bez zřejmé příčiny, zvýšená aktivita pohlavních orgánů, snaha utéct za neznámou láskou v dáli. Zejména u psů, kteří se výrazně hlasově projevují, může být hárající fena v okolí problém – zatím co s majitelem se mohou limitovat pouze na kníkání a fňukání, o samotě mohou spustit táhlé vytí, kterému může svým vytím odpovídat právě ovulující fena. Zejména psi žijící ve městě si musí velmi rychle vybudovat jistou otrlost, neboť je dost možné, že tam hárá vždycky někdo.
Někteří psi si dospíváním vytříbí vkus a feny je budou opravdu zajímat jen a pouze v období aktivní ovulace, jiní mohou zůstat delší dobu zasněnými romantiky, a soužit se po feně v jakémkoli období během cyklu.
Bez velkých okolků. Jakmile samec pohlavně dospěje, což majitel velmi dobře pozná, ale výhledově to může být cca mezi 7. měsícem a 1. rokem, začíná s tvorbou spermií, které jsou v případě, že majitel plánuje poskytnout psa ke krytí do budoucna, velmi cenný materiál.
Standardně se pes dostane k reálnému využití svých hejblat třeba 3-4x za život? Když osud svolí. A pak se není čemu divit, když kolem 7-8. roku potřebuje nakrýt a už nemá čím střílet. V tomto ohledu čerpám z konverzací, které jsem vedla s Vojtou ze Záchranky v Adamově. Ten říká, že pro prodloužení plodného období (neboť samec není v plodnosti tak fyzicky omezován, jako feny) může majitel svému psovi párkrát měsíčně vypomoct. Dá se tím mimo jiné i zmírnit celkové příznaky puberty, byť ji o trochu prodloužíte. Výpomocí mám na mysli, že psovi manuálně ulevíte. Chápu, že některým lidem tento přístup může připadat jako perverzní, ale jak jsem psala výše, nevnímám to jako něco, co by měl člověk dělat pro potěšení svoje a psa, jako spíš pro jeho zdraví a psychickou pohodu. Tímto způsobem se dají řešit i situace, kdy pes dlouhodobě odmítá potravu, protože v okolí hárá fena, ustavičně vyje, ubírá na váze a obecně je vidět, že se opravdu hodně trápí. Důležité je se připravit na to, že se nic nevyřeší hned na poprvé. Úkon je potřeba vykonat párkrát denně více dní po sobě, aby bylo vidět zlepšení.
Tato praktika se používá také u výstavních zvířat, neboť ne všichni vystavovatelé jsou dostatečně ohleduplní a mohou do kruhu nastoupit i s hárající fenou, byť je to většinou zakázané (zas většina z nich měla vstupy zaplacené dřív, než fena začala hárat a z finančního hlediska chápu, že o ty peníze nechtějí přijít). Proto, pokud plánujete vystavovat a vidíte na psovi, že chytl stopu a že ho rozptýlila natolik, že mu to s největší pravděpodobností pokazí předvedení se v kruhu, můžete mu zkusit ulevit tlak v hlavě právě vy.
Z lidského hlediska chápu, že se to může lidem příčit a víceméně neříkám nic proti ani jednomu, ani druhému. Píšu to převážně protože to je reálná možnost jak některé akutní i dlouhodobé situace řešit a myslím, že je fér, aby o tom majitelé věděli. Musím ale podotknout, že to není úplně standardní téma konverzace, a ne každý pejskař pro to může mít pochopení, takže s těmito informacemi nakládejte náležitě podle toho.
Korunovační klenoty samců jsou citlivé právě, protože jsou všechny venku kryté jen kůží a trochou srsti. Nejčastější problémy mohou být právě různé odřeniny, štípnutí od hmyzu či nechtěné kousance během hry, které si pes následně může pečovatelsky rozlízat do poměrně nepříjemné rány.
Při problému uvnitř předkožky můžeme pozorovat změnu v barvě a zápachu smegmatu. Smegma se přirozeně vylučuje a při normální produkci je pes schopný se očistit dost často, aby smegmatem nekapal všude okolo. Samci v pubertálním věku, či se zánětem uvnitř předkožky, mohou mít produkci smegmatu zvýšenou a mohou se tak objevovat kapky na zemi a nábytku. Znamení, že něco není dobře, většinu bývá shluk smegmatu na vývodu z předkožky, většinou o sytě žluté až nazelenalé barvě. Důvodů může být vícero – od hormonů, po právě následky kousnutí, či cizí těleso, které mohou způsobit zánět. Tento zánět může zůstat i dlouho nepozorovaný, ale s největší pravděpodobností psa dost omezí na plodnosti. Proto se doporučuje v rámci manipulace samce učit nejen na to, že se jim sahá na varlata, ale také že se stáhne předkožka a zkontroluje se penis uvnitř. V případě zánětu je možné vnitřek předkožky vymývat pomocí malé stříkačky a vlažné vody, či heřmánkového čaje.
Někteří psi mohou mít v pubertě problém s erekcí. Pes se vzruší, penis vyjede z předkožky, topořivá tělíska jej zablokují a penis zůstává venku. Neděje se nic zvláštního, ale majitel by měl pohlídat, aby se to nedělo příliš často a netrvalo to déle než několik desítek minut. V případě, že by se jednalo o častější úkaz, může být problém v úzké předkožce, která penis při vysunutí škrtí a hrozí omezení oběhového systému. Má-li samec penis venku déle a začíná měnit barvu, vyhledejte ihned veterináře. Do té doby se snažte psa nijak více nestimulovat, takže ideálně nehladit a v lepším případě se snažit ho zaměstnat tak, aby si penis neměl tendenci olizovat, čímž si nejen ulevuje, ale bohužel i přihoršuje > více se vzrušuje a o to déle bude penis z předkožky venku.
Jak vidíte, ve finále asi není otázkou, zda je soužití lehčí s fenou, nebo psem, protože každý má to svoje. Spíše jde o to říct si, která varianta je pro nás snesitelnější, a není nic špatného mít vlastní preferenci. Postřeh, že o fenách je toho napsaného o trochu více než o psech, bude pravděpodobně správný, a to, protože celý život žiju s fenami a o psích potížích se dozvídám průběžně až potom, co aktivně chovám a žiju s Yukonem. Článek je ale zkontrolovaný vícero zdroji s veterinárním vzděláním, abych zabránila šíření nepravdivých či neúplných informací. Neberte jej však jako plnohodnotnou náhradu za veterináře a v případě problému nejdříve vyhledejte pomoc u něj.
