(bez bonitace)
DKK - ?
DLK - ?
DM - N/N
DW - N/N
FACEBOOK GALERIE
ZONERAMA GALERIESedmá byla Kaira. Hnědá, hodně černá, sedmý div světa, ale taky sedmý kruh pekla samotného.
Kaira nebyla vždycky Kaira. Samozřejmě. Ale její první jméno neslo nádech toho, jakým psem od samého začátku byla - Malina. Ne sladká a růžová, ale Malina od slova Malinois, což jsou ti zrychlení ukousaní psi všude v armádě a u policie. Kaira byla živel. Co se naučila ťapkat, byla hned všude a u všech, a ve chvíli, kdy jí z té maličké tlamičky začaly koukat zoubky, na čemkoliv, u čeho zrovna byla, za ně visela. Byla energická, hravá, nejvíc ukousaná (od toho je ta 7. úroveň pekla - násilí); a ano, řeknete si, že čévéčkový mimina koušou všechny, ale přišlo mi, že sourozenci si s tím aspoň dali záležet! Přišli, a prvně to vypadalo, že vás jdou vítat a olizovata pak až se to zvrtlo, kdežto Kaira na mě skákala z metru s otevřenou držkou, aby se mi s gustem zakousla do kotníku, a když člověk nedej bože seděl na zemi, do tváře. Přiznám se, že jsem měla malinko výčitky, že jsem ji vůbec chtěla někomu prodat, protože mi to přišlo jako časovaná bomba, a výběr majitelů nebyl vůbec jednoduchý. Ale nakonec si myslím, že i přes svoje zkoumavé zuby skončila na správném místě.
Také Kaira byla jedna ze štěňat, která se po odběru hodně změnila. V případě Kairy to však není tak veselá a vítaná změna, jako u bráchy Hilečka. Kaira byla v domácí smečce neohrožená a sociální ke psům i návštěvám, ale takřka instantně po odběru se z ní stalo nesmírně plaché štěňátko; tak rychle, že to fyzicky nemohla být vina nových majitelů. Ačkoli to bohužel není povahový rys, který by byl aktivně novými majiteli vyhledáván, či s radostí chovateli nabízen, Kaiřina nová rodina, možná naštěstí, neměla šanci ji poznat ve svém bývalém já, a tak možná netruchlili nad touto neočekávanou změnou tolik, jako já... Ať už, protože jsem věděla, že majitele čeká kus práce, kterou jsem jim s čistým svědomím nechtěla takhle nevědomky způsobit, ale taky protože slyšet, jak se z tak otevřeného štěňátka stalo z neznámých důvodů tak bázlivé zvířátko, což znamenalo, že už nemá radost ze stejných věcí, jako dřív mívala, bylo srdcervoucí.
I přes nepřízeň osudu, a čehokoli, co zapříčinilo tak drastickou změnu, jsem vděčná, že Kaira skončila u tak skvělé rodiny. Stala se z ní parťačka o 4 roky staršímu vlčákovi Bejlymu a dvěma dětem, se kterými po čase navázali úzkou spolupráci - ona je tolik nekouše, a děti se (občas chtě nechtě) dělí o plyšáky a svačiny :). Když je doma, a sama sebou, nemohu si pomoct v ní vidět absolutní kopii její mámy. Stejná zapálenost pro delikátní, ale asertivní, krádeže jídla, stejná neodbytná potřeba se v nepravidelných a častých intervalech prostě přijít políbat a zkontrolovat krční mandle, stejně tulivá, stejně zrychlená, stejně Girunka. A i když pro ni nějaký čas nebude chůze městem procházka růžovou zahradou, jsem ráda, že tyhle klady v ní její majitelé vidí. A mají ji za to rádi.
První zážitky s ČSV byly jedna velká divočina. Po letech plánování, kdy bude vhodný čas na pořízení psa, se v mém rodném městě narodila štěňata a my jsme si vybrali svého prvního pejska. Začátky nebyly jednoduché, ani trochu. Dodnes si vzpomínám na rozcupované studijní materiály, potoky slz, zničené boty, kabely a žaluzie, a na mé rozhodnutí: "Já ho nechci, já to nezvládnu." Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si jednou pořídím třetího vlčáka, asi bych se smála a zároveň brečela. Nakonec se vše obrátilo k lepšímu a z Bejlyho se stal náš největší parťák.
Pořízení Kairy jsme dlouho nezvažovali. Adam se občas zmínil, že bychom si mohli pořídit dalšího psa, ale já jsem se tomu hodně bránila. Přeci jen, měla jsem dvě malé děti, jednoho vlčáka už doma, dokončovali jsme dům a já se pouštěla do dvou podnikání – kde bych na dalšího psa vzala čas? Jenomže to bych nebyla já, abych nezkoušela svoje limity. A tak jsem se po několika zmínkách jen tak podívala na CHS. Narazila jsem na stránky CHS Aeghyra a úplně se zamilovala do Girči, ale odběr štěňat už byl za chvíli - těsně po našem stěhování do nového domova. "Nepočkáme ještě? Nezblázníme se z toho?" Taky že skoro ano, ale Gira se mi líbila natolik, že jsem chtěla štěně jen od ní. A splnilo se, mám doma malou černou Pupí.
Původně byla mým velkým favoritem Akira. Hned jak jsme dorazili na návštěvu za štěňaty, hledala jsem ji očima. Jenomže Akira nás měla celou dobu na salámu. Když se náhodou vzbudila, obešla nás obloukem a byla jediná, která si nás za celou dobu sotva všimla. Ale Kaira - to byl poděs. Tu jsme měli pořád za zadkem, mazlila se, kousala, škrábala. Domů jsem odjížděla s tím, že doufám, že zrovna ona bude naše.
Dlouhé. Večery jsem trávila prohlížením fotek, které mi Sára poslala a neustále jsem doufala, že přijde další :D Když ale dorazila fotka Kairy s tím, že právě tohle štěně bude naše, radost byla obrovská.
Myslím si, že tohle mohlo konkurovat peklu. :D Začalo to hodně opatrně. Kaira potřebovala asi tři dny na rozkoukání, aby se přestala bát a pochopila, že nám může věřit. Vzhledem k její plachosti nepatří mezi psy, které si získáš kouskem masa. Musí si k lidem najít vlastní cestu, než si od nich vůbec něco vezme. A tak to bylo i s námi. Ale jak říkám, tři dny jí stačily, a pak se do toho pustila s celou svou parádou. :D Počítala jsem s tím, že to nebude procházka růžovým sadem; přece jen Kaira je naše třetí ČSV. Nejnáročnější asi byla kombinace dvou vlčáků, dvou malých dětí, procesu stěhování a budování domu. Nikde nebyly dveře, takže jsme museli dávat pozor, aby se třeba nechtěla zakousnout do dětí nebo do všeho co ji přijde do cesty. Kairy lovení srn, několik útěků z pozemku, zničené věci, to všechno nám dalo celkem zabrat. Ale už snad můžu s klidným srdcem říct - zvládli jsme to, nejhorší máme za sebou. I když si nedělám iluze, že nás Kaira brzy zase s něčím nepřekvapí, první rok byl pro mě s každým psem zlomový.
Ano, všechno se ustálilo, našli jsme si svůj systém v tom, jak fungovat jako velká rodina. Děti už se nemusí bát, že jim do obličeje skočí letící zuby. Svoje hrací praktiky, kdy se snaží vyškrábat spící dítě z postýlky se zmírnily, takže teď se po nich jen vyválí (což je nevzbudí a já jsem spokojená). I když za sebou máme několik těžkých momentů, tak se každou chvíli ujišťuji v tom, že jsem ráda, že jsme náročné začátky ustály a Kaira je právoplatným členem rodiny.
Nebylo.
Překvapilo. Jak se říká, každý ČSV je jiný. Kaira je hodně povahově podobná našemu prvnímu psovi - divoch, mazel, závislák, ničitel, lovec. Nejvíc mě ale asi zaskočila její plachost k lidem, která trvá i po roce. Za pár let s Bejlym, který má naopak hodně klidnou povahu (neničí, neloví a je rád za svůj klídek), jsem zapomněla, jak divocí dokážou být. Kaira ale perfektně doplňuje to, co mi možná trochu chybělo. Baví mě její hravost, ať už s ruličkou od toaletního papíru nebo s všudypřítomným hmyzem, její potřeba pozdravit každého člena rodiny (jen se těším, až přestane používat zuby). To, že si jen tak nelehne, dokud já jsem v pohybu. Jak když vezme něco do tlamy, jde se s tím nejdřív předvádět a požádat o svolení, aby to mohla zlikvidovat (většinou nemůže a vypáčit ji to z tlamy je pomalu olympijská disciplína). Jak pozoruje nás a svět kolem sebe, jak miluje jablka, jak je krásná.
Neváhejte, pro mě je Aeghyra třetí a nejlepší zkušenost s chovatelskou stanicí. Nikde jinde jsem nezažila takový servis, ať už je to komunikace a zasílání fotek před vyzvednutím štěněte, až neuvěřitelná výbavička, nebo podpora v těžkých chvílích.
