POVELY

YUKÍČEK PUPÍČEK A POVELY

Věc, kterou musí lidé při setkání se s Yukíčkem pochopit je, že celé jeho bytí přímo souvisí s jeho krásou. Už sama chovatelka o něm s láskou prohlašuje “Hlavně, že je krásnej…” s velmi výraznou absencí dovětku, který odhaduji na něco jako “takže nevadí, že je úplně blbej”.

Hodně lidí mne při vyslechnutí si takových kratších anekdot na jeho účet až káravě upomíná, že bych o něm neměla mluvit tak ošklivě, načež odpovídám, že stejně tomu nerozumí a že kdyby věděli, jak je doopravdy jednoduchej, dali by mi za pravdu, takže moc necením tyto chrabré projevy na záchranu něčeho, co o potřebě záchrany z mnoha důvodů neví.

Prohlášení, že Yukíčkovi nebylo shůry naděleno do mozečku není urážka, nýbrž prachsprosté konstatování faktu. Pouze máloco funguje jako dostatečně efektivní palivo pro tu malou továrničku, kde mají zaměstnanci pracovní morálku holubníkovou – někdy se maká, častěji se nemaká, někdy na poloviční úvazek, někdy jen po žádosti s dostatečným předstihem, někdy sice přijdou, ale míra práce se odvíjí od výsledku hození si mincí co hodinu, takže se prostě nikdy nelze spolehnout, co a jestli to vůbec bude fungovat jako dostatečná motivace.

Kdo už v životě aspoň jednoho psa měl, ví, že jsou věci, které v životě psa mají nejabsolutnější prioritu. Nejedná se jen o pamlsky, které pes dostává poměrně často za dobře provedený povel – jsou to takové ty velmi občasné věci, jako kousek jídla od stolu, nebo povolení na postel, když tam zrovna nemá neomezený přístup. Jsou to prostě věci, které jsou převážně prospěšné pro psa a člověku dodávají maximálně špetku dobrého pocitu, a v případě sdílení postele, mnohem větší míru eventuálního diskomfortu. Logicky tedy platí, že pro tyto občasné, vzácné věci, ať už je to cokoliv, je pes schopný udělat vše.

Yukíček žije v blažené nevědomosti toho, jak moc pro něj tyto aspekty mají znamenat. Reakce na ně je, jak je psáno výše, spíše náhodná, než stálá a je překvapením pro všechny zúčastněné, co ze dvou možností zrovna na ten den padne. Nebudu tady zdlouhavě psát o tom, jak jsou mi feny schopné urvat prsty i s rukou za kousek masa připravovaného na lidský oběd, zatím co Yukíček svůj košt znechuceně vezme předními zoubky, jakmile jej dostane z mých prstů tak jej okamžitě vyplivne na zeď, a když mu to přesně v ten moment Giruna rychlostí blesku nesežere, je schopný to s ještě větší mírou nechuti pohazovat po podlaze, než se rozhodne, zda mu to chutná, nebo ne. Je jedno, jestli to je kus masa, kousek sýra, piškotek, špekáček, vařený játro… všechno musí projít zkouškou času a přežít zkoušku tryskomyši Girči, která se nezdráhá pokusit se mu to ukrást ještě z tlamy.

Co však stojí za zmínku jsou jeho reakce na povely. Opět - povely, které má dělat jen z dobré vůle pro radost nám lidem se předvídavě setkávají s dlouhou dobou zpracování blížící se té lidské byrokratické, takže tak měsíc cca, a pokud náhodou je v dobrém rozmaru abychom se bavili než o dnech spíše o hodinách až minutách, dává nám najevo, jak moc si takového okamžiku máme vážit, hlavně tempem - už tak se uhnal tím to vyřídit brzy, přece se neužene, aby na zavolání přišel normálním tempem, takže půjde tempem vycházkovým a po cestě bude ještě provokativně hledat podněty, které by ho mohly z této únavné aktivity vysvobodit.

Oblast našeho zájmu tedy momentálně zúžím ještě trochu, a to na povely psovi prospěšné. V této množině se nachází opravdu velmi málo povelů, převážně protože obvykle k těmto aktivitám povely nejsou vůbec potřeba, ale to nijak neeliminuje jejich existenci, která přijde vhod zvlášť v případě inkriminovaného Yukíčka. Vezmeme si tedy jako zářný příklad pro celý argument povolení jít si lehnout na postel. Páníček se trochu pošoupne, pokrčí nohy, rukou vyplácá dostatečně velký prostor vedle sebe a v tu chvíli se zjeví Yukíček s prosebným výrazem. Jeho myšlenkový pochod je ale utnut zrádnými slovy “Yuki, hop!”. Přesně v ten moment se zastavuje čas, Yukíčkův pohled nabývá směsice zděšení a nechápavosti a zůstává přikován, neustále hledící na páníčka, tentokrát nikoli s prosbou o místo na posteli, ale prosbou o pomoc z temného zákoutí vlastní existence. Obvykle je mu poskytnuto pár minut pro emancipaci a pokus vysvobodit sám sebe z cely, kterou sám zamknul a od níž drží ve vlastní tlapičce klíč, bohužel pro něj a jeho vlastní svéprávnost se mu to málokdy zadaří.

Následuje druhý pokus. Poklepání rukou na volné místo a povel “Yuki! Pojď, hop!”.

Yukíčkův pohled nyní pozbyl jakékoliv emoce. Už není vidět ani zděšení, ani snaha, ani žádost, jen… Prázdno. Pohled zabodnutý do ničeho, život v jeho strnulém těle viditelný jen občasným cuknutím ucha. Téměř nedýchá. Pomocí pouhých pár slov se mu podařilo to, o co se celý život neúspěšně snaží buddhističtí mnichové – v tu chvíli se osvobodil od svého fyzického těla a astrálně pozoruje celé dění kdesi z dáli, řekla bych někde od okna, kde pravděpodobně mnohem radši sleduje, jestli tam náhodou nejsou sousedi, nebo nám tam neběhají slepice s ovcemi.

Yukíčkův astrální výlet ukončuje nepříjemný pocit na čele. Panička se natáhla přes trpělivého páníčka a poklepala Yukíčkovi na prázdné čelo, odkud se při dostatečném tichu dá zaslechnout syčení právě unikajícího vakua, jak se Yukíčkovo vědomí opět stěhuje do toho bytu 50+1, kde reálně zabírá plochu 120x60cm, což je velikost jeho pelíšku.

Yukíčkova reakce na vytržení z hluboké meditace bývá hrdelní zabručení. Což se mu nedivím, ale reakcí na jeho hlubokou meditaci u mě bývá bolestné zavytí a instantní ztráta 2 let života. Takže se s tím musí smířit.

Výsledkem celé této operace, často táhnoucí několik minut, bývá Yukíčkovo uražené teatrální lehnutí si na zem, jelikož mu nebylo dovoleno jít na postel.

Ráda jeho mozeček přirovnávám ke kuličce Pinballu. Dírka, do které kulička musí zapadnout, aby se spojil jediný mozkový synapse a aby byl povel doveden k úspěšnému závěru, se každý den, každou hodinu a možná i každou minutu objevuje náhodně po vnitřním obvodu mozkovny. Ne vždy se objeví v takovém místě, aby zapadení kuličky pomohl zákon gravitace, a někdy je na samém vrcholu, že bychom toho psa museli otočit vzhůru nohama, aby s ním něco bylo.

Pamatuji si, jak mi máma vždy říkala, že některým lidem je někdy ubráno hodně někde, a přidáno více jinde. Proto třeba výborní zpěváci nebývají občas úplně konvenčně krásní lidé, a opět vrcholy krásy málokdy zvládnou udržet víc, jak jednu myšlenku. Což si myslím, že je i Yukíčkův úděl. Jako dívka v Playboyi nikdy nebude doceněn za svůj intelekt. Výhodou toho všeho může být ale fakt, že mu to vlastně nikdy ani nebude vadit.