Aliquam erat ac ipsum. Integer aliquam purus. Quisque lorem tortor fringilla sed, vestibulum id, eleifend justo vel bibendum sapien massa ac turpis faucibus orci luctus non, consectetuer lobortis quis, varius in, purus. Integer ultrices posuere cubilia Curae, Nulla ipsum dolor lacus, suscipit adipiscing. Cum sociis natoque penatibus et ultrices volutpat. Nullam wisi ultricies a, gravida vitae, dapibus risus ante.
V den, kdy tuto anekdotu píšu, je Yukíček poměrně mladý tříletý plemeník, kterému po světě běhá jediný vrh dětí. Dohromady má za sebou 2 soulože s různými fenami, a pokus o soulož s 3. fenou, která prvně přijela moc brzy a pak z organizačních důvodů nepřijela už vůbec.
Pointa je ta, že když už nic jiného, Yukíček velmi dobře ví, že tu růžovou rtěnku v odstínu “light peach” rozhodně nemá jen na chcaní odporně páchnoucích SMSek, který eventuálně stejně většinou čtou jen ty jediný dvě čuby, se kterýma bydlí. Resp. že to čtou a něco z toho mají. Čteme to i my lidi, ale víc jak “Ježiš fuj ty debile, to ses musel vychcat u vchodových dveří?!” z toho prostě nedostaneme.
Další průpravou jeho detailního sebepoznávání je, ku nelibosti všech okolo, jeho “každodenní” kontrola, zda jsou korunovační klenoty ve zdravotním i estetickém pořádku. Jelikož ale přes den nemá čas si na korunovační žezlo vzpomenout, musí tuto kontrolu dělat večer a v noci, kdykoli se pohne, kdykoli změní spací polohu, kdykoli změní pelíšek. Kontrola je v základu velmi precizní a trvá několik minut. Zbytek lidské i psí smečky si během ní láskyplně co minutu představuje, jak milej Yukíček i ten jeho oslintanej vercajk letí oknem ven, ale jelikož bydlíme v přízemí, akorát bychom toho trotla vyhodili bez úhony sousedům na zahradu.
Když Yukíčkovi háraly domácí feny, svět se mohl zbláznit. Jeho jindy hluboký “hlas” odpovídající jeho velikosti a optické iluzi majestátnosti během pár dní nabral oktávy prepubertálního pěvce v chlapeckém sboru, kterému ještě nezačaly šichty v oddělení testosteronu, a jeho jindy velmi pomalý a vyrelaxovaný styl života se začal tempem podobat životu té, po které tak úpěnlivě toužil – Girunce. Najednou byl rychlý jako střela, prozíravý, vypočítavý, a nezdráhal se sem tam zapojit i jiné svaly, než jen ty potřebné k nezbytnému přesunu rychlostí dehydrovaného velblouda z bodu A do bodu B. Dalo se tedy logicky očekávat, že stejné nadšení projeví i pro případné jiné nevěsty, které by mu jeho majitel zdatně dokuplířoval na zahradu na stříbrném podnose, především protože i vyjma hárací cykly domácích fen se Yukíček sem tam rozhodl omezit na stravě, neboť chtěl zhubnout pro tu tajemnou neznámou, která ho frndou párkrát do roka volá přes pole, lesy i vesnice, kterou nikdy nespatřil, ale v ten moment upřímně věří, že ji celým svým… srdcem… miluje a chce pro ni být v nejlepší kondici.
A víte, jak se to říká. Člověk míní a Yukíček na to z vysoka sere do keře či jiného maskujícího porostu.
Předchozí víkend u nás strávila fena č. 2, ta, co zažila blaho jeho přízně hluboce a na zhruba 20 minut a není matka jeho prvních dětí, ale z čehož bohužel nakonec nebylo ani jedno mamuťátko. Tentokrát přijela znovu, protože chtěla repete, a protože si tu ovulaci naplánovala trochu úsporněji a chtěla si pro Yukíčka vytřídit více, než jeden den. Ne, že by to bylo potřeba, ale protože jebačka.
První návštěva proběhla dle očekávání. Fena nemusela dělat žádné okolky, aby jí Yukíček věnoval veškerou svou pozornost, kterou nakonec zpečetili 5 minutami lásky a 15 minutami “au, tyvole, ať už mě pustí, já potřebuju jít čuchat támhle dozadu”. Fena happy, lidi spoko, Yukíček ze sebe poslední kapkou spermatu dostal i poslední zbytky energie a mentální kapacity snášet hormonální fenu, takže jakmile se spojení rozvázalo, dal jí jednoznačně najevo, že Paganini se neopakuje, a že pro dnešek stačilo. Dovolili jsme virtuosovi na den odpočinout a za 36 hodin se stále nadšená, stále ovulující a stále jebačkychtivá fena stavila na povyražení znovu. Yukíček ale Paganiniho poselství vzal za své důmyslněji, než jsme čekali, protože jakmile vběhla fena do dvora a Yukíček za ní vyběhl dvě-tři tempa, zjistili jsme, že z toho asi nic moc nebude.
Nedemotivováni neúspěchem druhého dne jsme domluvili poslední, třetí setkání. Taktéž neúspěšné, ze stejných důvodů. Cesty pro nic nám lidem, a hlavně majitelům feny, nakonec vynahradily Yukíčkovy romantické choreografie, které jsem shledala natolik impozantní, že bylo škoda je nezapsat do Análů Herr Debila:
- během druhého rande dojela fena brzy ráno. Yukíček se špatně vyspal, protože musel celé dvě noci leštit korunovační klenoty, neboť si na ně předtím dovolila sáhnout nějaká špinavá čévéčková civilistka [rozumějte první podařená kopulace], a tak byl už od začátku nevrlý a zdaleka ne tak nadšený, že bude muset vyvíjet nějaké fyzické aktivity, jako při prvním setkání. Jediný pokus, který ten den proběhl, byl za asistence pánečka, který držel fenu, a opovážil se Yukíčkovi dát povelem “Yuki, hop!” najevo, že teda s dovolením může. Yukíček odevzdaně hopnul, ale jako ryba, kterou voda vyšplouchla na kamen, se z feny zase svezl dolů a šel místo toho srkat zbytky její moči ze země
- třetí rande se četností pokusů sice zlepšilo oproti předchozímu, ale výsledky byl stejně neuspokojivé. Odehrálo se odpoledne, a my lidi jsme se všemi možnými způsoby snažili, aby si Yukíček přes den dostatečně odpočinul. První pokus tedy byl jemně, ale opravdu jemně, nadšenější, než předchozí den. Fena vběhla do dvora, Yukíček s ní oběhl jedno kolečko, a když se zastavila, odhodila ocas, nastavila frndu a zadníma nohama vyhledala ideální těžiště, aby ji nepoložilo, že na ni snad skočí mamut, Yukíček šel do akce. To odhodlání z něj zářilo na míle daleko, ale délkou efektivity se blížilo spíše poslednímu probliknutí spálené žárovky v místnosti bez oken, neboť Yukíček naskočil, svezl se feně po zádech a svalil se na zem jak vyvrženej vorvaň
- druhý pokus třetího rande proběhl opět za asistence člověka, tentokrát majitelky feny, která Yukíčka příhodně namotivovala kvalitním podrbáním na zadku, při čemž se nahrbil jako kočka a evidentně mu to zvedlo libido, takže se v momentě vlastní blaženosti ochomejtl o fenu, rozhodl se s ní o tu euforii podělit a naskočil na ni, jenže v tu chvíli se dostal z dosahu drbací ruky a Yukíčkův mozeček zažil zkrat, takže se ani neobtěžoval chytit fenu za boky, dopadl znovu na všechny 4 a v tu chvíli ztratil smysl čehokoli, co chtěl zrovna dělat
A tak se fena i s majiteli sebrala a jela do hajzlu. Za měsíc se snad dočkáme výhružného dopisu o alimenty s poznámkou, že když nebude platit, vykecá fena všem svým čévéčkovým kámoškám, jak ho má Yukíček malýho a jak je sobeckej milenec.
[Edit: ani tentokrát se pokus o polosourozence našich Armageddonňátek nevydařil…]
