Odměny a tresty jsou dvě strany stejné mince, Yin a Yang výchovy které musí existovat v naprosté rovnováze. Protože tak, jako mnoho cukru zkazí zuby, mnoho biče zlomí duši. I u odměn se tedy musíme bavit o nějakém řádu, limitu, neboť žít jen ve chvále nikdy nikomu ve finále neprospělo.
Odměnou pro čévéčko jde obecně, v závislosti nejen na individuální povaze zvířete, ale i na tom, co jej majitel od začátku naučí, rozumět 5 konceptů – slovo/intonace, klikr, pamlsek, hračka a dotek.
Principem odměn je efektivně vyvolat v mozku zvířete příliv endorfinů, který zajistí lepší asociaci správně provedeného úkonu s příjemným pocitem. Způsobů, jak toho docílit, můžeme používat i vícero najednou, ale důležité je myslet stále na pravidlo, že odměna musí proběhnout v rámci 1-2 sekund. Zároveň si ale musíme pohlídat, aby odměna byla udělena jen a pouze v případě, že je povel/úkon splněn celý, nikoli částečně či jen náznakem. Přivoláme-li tedy k sobě psa z větší dálky, nesmíme jej začít chválit ještě v době, kdy teprve jde naším směrem. Pes by si tak mohl asociovat pouze směr, nikoli, že k nám má opravdu dojít a jelikož tím pádem není specifikovaný cíl ani doba trvání povelu, může mít díky probíhající pochvale úkol za splněný a dojde tak maximálně k jeho přiblížení se, nikoli k příchodu do naší blízkosti.
SLOVO/INTONACE
Hlasová odměna, tedy kombinace slova a intonace, pro nás bude asi nejpřirozenější způsob, jak psa odměnit, častokrát v kombinaci s dotekem. Paradoxně to může být taky nejtěžší způsob, jak se naučit psa správně chválit, protože jelikož jsme tvorové komunikativní, máme občas tendenci psa chválit tzv. konverzací, např. „Alíku ty jsi tak hodný pes, no to víš, že jsi pašák, šikulka můj, šikulka!“. Pes ale podle zvyku může rozumět pouze „Alíku bla bla bla hodný bla bla bla bla bla!“ – někde v té dlouhé větě tedy pozná svoje slovo (reálně stejně reaguje na prvních pár zvuků svého jména, ne na jeho celou variantu; proto psi rozumí i různým zdrobnělinám, zůstává-li jejich začátek stejný jako jméno, na které je zvyklý), zaznamená slovo „hodný“, ale v návalu dalších zvuků, které nerozezná a se stimulem např. podrbání po hlavě už pak nemá šanci si z toho komplexního vjemu vytáhnout velmi jednoduchou informaci, což je právě to „Alík hodný“, tedy že Alík udělal něco dobře, byť mu naše intonace prozrazuje, že jsme potěšeni. Většinou pak má pes radost, protože my máme radost, ne protože by vyloženě pochopil, že něco udělal správně.
Z tohoto důvodu je mnohem efektivnější si zvyknout ideálně na jedno slovo, které používat jako pochvalu. Ať už je to právě „hodný, nebo „dobře“, u výcviku, kdy je třeba nahradit rychlost klikru lze používat krátká, úderná slova jako „Jo!“. Kombinovanou asociací ještě s pamlskem jde pak lépe dosáhnout toho, že pes nebude tzv. závislý jen na pamlscích a vyhnete se pak případu, že si s sebou pamlsky třeba zapomenete vzít a budete odkázáni na neposlouchajícího psa, protože nemáte vhodný úplatek.
Ruku v ruce se slovem je intonace. V tomto ohledu jsem si momentálně vědoma dvou různých úhlů pohledu, které vám nastíním a vysvětlím, který z nich používám raději.
1) Vysoká intonace znamená podkopávat si vlastní autoritu
Někteří výcvikáři radí nechválit psa vyšší intonací právě z důvodu, že se tím psovi podřizujeme. Koncept pochvaly by tedy měl být na základně slova, na které je pes zvyklý, či klikrem, z počátku doprovázeno pamlskem.
2) Pes by měl dle intonace poznat reakci na správnost/nesprávnost provedeného povelu
Druhá strana výcvikářů tvrdí, že intonace je stěžejním nástrojem v komunikaci se psem. Pes už jen podle výšky/hloubky hlasu pozná, zda je něco správně, nebo ne.
Já osobně stojím za variantou č. 2 a hned vysvětlím proč.
Byť souhlasím s tvrzením, že vysoký hlásek ubírá na autoritě člověka, osobně si nemyslím, že vůdčí pozice ve smečce (všimněte si, že nepoužívám mylný název „alfa“) sestává pouze z toho, že je člověk neustále seriózní, striktní a zaprdlý strážce nad hlavami zbytku rodiny, který si nehraje, z ničeho se neraduje a před nikým neohne záda.
Z vlastní zkušenosti vím, že i samec s okamžitou přirozenou autoritou ve velké smečce si při hře s fenami lehne na záda a nechá se zbožně okusovat. Nemyslím si, že za ty roky, co na svoje psy mluvím pisklavým hláskem, abych dosáhla svého, bych nějak zásadně pozbyla autoritu; naopak obě feny ve mě mají důvěru a nemyslím si, že bych ji měla v případě, že by si myslely, že se na mě nemohou spolehnout a že jim za ni nestojím. Naopak jsem si jistá, že ony jsou si jisté, že v ten moment je něco správně, nebo prostě jen, že mám radost, ke které se vždy vděčně připojí. Jsou to momenty, kdy si užíváme samy sebe navzájem, a netrápí mne, že v tu chvíli nemám autoritu na 100 %. Součástí života ve smečce je přece i umět si spolu hrát.
Zároveň si myslím, že tato technika může mnohem lépe pomoci lidem, kteří mají tendenci se jinak vyjadřovat dosti monotónně. Monotónní hlas je, zvlášť na začátku ve štěněcím období, větší průser než shazování vlastní autority. Je to právě to období, kdy potřebujete štěněti vtiskávat co nejvíce zvyků, a intonace může být jedním z klíčových způsobů, jak najít společnou řeč. Intonaci štěně/pes chápe okamžitě, lidským slovům začíná „rozumět“ až později.
PAMLSEK
Další velkou zbraní v arzenálu majitele je pamlsek. Zde ale začíná působit spíše individuální vnímáni psa, neboť ne každý pes je motivovaný jídlem.
V případě, že takového jedlíka máme, můžeme si při výcviku nepochybně pomoci malými, měkčími kousky jídla, ze kterých může mít pes radost ještě větší než z naší radosti. Píšu malé a měkčí, protože je potřeba, aby to měl pes co nejdříve v sobě, ne, aby se zdržoval rozkousáváním, či z toho měl dokonce odpolední svačinku. Z nutričního hlediska je vždy potřeba brát v potaz množství pamlsků při hlídání krmné dávky! Byť se to člověku nezdá a připadá mu, že pes vdechuje maličké drobečky, právě pamlsková součást jeho stravy může být eventuálně rozdíl mezi tím mít psa v atletické kondici a mít ho v tzv. blahobytné kondici, tedy s jemnou/střední nadváhou.
Princip podávání pamlsku je stejný, jakou u hlasových pochval – člověk by měl ať už pomocí pamlskovníku, či tomu přidělené kapsy v oděvu, možnost mít pamlsky připravené k okamžitému podání po tom, co pes splní povel. Pamlskovník může pomoci zachránit oblečení před mastnými fleky, i když se stává strategickou slabinou v přítomnosti dalších psů, kteří mohou někdy až nepozorovaně obsah pamlskovníku jedním nádechem vysát, nebo jej strhnout, kapsa bývá v tomto ohledu trochu bezpečnější, neboť ji má člověk blíže u těla, ale zase je potřeba daný kus oděvu pečlivě uschovat, nebo si do něj někteří experti mohou vykousat díru, protože uvnitř stále pamlsky cítí. Člověk ale musí být hlavou o pár sekund napřed, neboť má přirozeně tendenci pochválit a pak až teprve sahat po pamlsku. Tím se jakákoli odměna z důvodu časové prodlevy stává neefektivní.
Typy pamlsků jsou na individuálním rozhodnutí. Někdo vaří játra, srdce a sleziny, někdo suší plíce, někdo má kousky syrového, někdo peče tzv. “játrovou buchtu”, někdo kupuje párečky, špekáčky nebo sýry, a někomu pes pracuje na sušený sardinky či levné Clever masové tyčinky pro psy. (Znovu pozor, po pamlscích z vnitřností nezapomenout psovi vybalancovat krmnou dávku kostmi, nebo se pravděpodobně posere.) Zvlášť u čévéček je někdy cesta najít správný pamlsek nelehká a hodně klikatá. Někteří psi zase třeba fungují na vícero pamlsků, ale ne moc dlouho a jejich majitelé tak u sebe musí mít klidně 2-4 varianty, aby měli možnost pozornost svého psa udržet i přestože ho začne jeden typ pamlsku nudit. Většina majitelů ale má k dospělosti psa už svoje tajné triky, které víceméně skoro vždycky fungují. Proto se při eventuálním hledání vhodných pamlsků rozhodně nechte inspirovat, ale neberte slovo jiného majitele jako svaté.
Pamlsky, které jsou měkké, jsou vhodné i pro zájemce o výstavy, neboť pes pamlsek zdlouhavě nekouše a nezůstávají mu pak zbytky jídla na stoličkách, které by mohly zhoršit hodnocení chrupu. Rozhodčí to obecně nemají rádi.
KLIKR
Klikr je mnou neotestovaná pomůcka, takže tento odstavec bude trochu kratší a v první řadě bych chtěla podotknout, že se jedná pouze o mé postřehy a nikoli o fakta, dá-li se tak vůbec něčemu v návaznosti na ČSV říkat.
Klikr je součástí svaté trojice stimulačních pomůcek. Je malý, snadno přenosný, zvuk vydává stabilní, takže o to jednodušší pak je si pro psa vybudovat asociaci. Co jsem se tak bavila s kamarádkou, levnější klikry mívají tendenci po čase měnit zvuk kliku, což u vnímavých psů může způsobit jeho nepochopení, resp. nespojení si tohoto nového zvuku s pochvalou. Může být kontinuálním pokračováním, nebo plnou náhradou, hlasové pochvaly, a i u klikru se doporučuje ze začátku spojit tento způsob pochvaly s pamlskem.
Osobně si myslím, že pro některé může být složitější si v hlavě utřídit tuto možnost nemuset používat hlas, neboť pro nás je hlas alfa omega dorozumívání. Vidím v něm ale výhodu v případě tréninku “rychlejších plemen” (tedy plemen plnících povely diametrálně rychleji, než jak to zvládnou čévéčka), protože to dává majiteli prostor pro rychlejší tempo povelů obecně.
Volba klikru je individuálně na každém majiteli. I když byl klikr součástí výbavy pro první vrh, z důvodu jeho nepoužívání již nebude dalším štěňatům pořizován a koupě tedy bude přímo na individuálním majiteli.
HRAČKA
Jsou plemena a jsou psi, kteří mohou být silně vázaní na hračku. V případě správné asociace a regulovaném vystavení dané hračce se i z ní může stát dostatečně silná odměna. Je ale potřeba, aby na to pes měl svým způsobem specifickou povahu, spousta čévéček si nedělá žádná citová pouta k hračkám, nejen, protože je v krátkém časovém úseku likvidují, ale jednoduše protože v tom nevidí smysl. Pokud se ale rozhodnete pokusit se štěně naučit na specifickou hračku, hračka by neměla být volně dostupná kdykoli si na ni štěně vzpomene. Slouží tedy jen a pouze jako odměna, nikoli volnočasová zábava. Osobně si však myslím, že u vlčáků se tato metoda odměny nesetká s valným úspěchem hlavně z důvodu, že je repetitivní aktivity brzy začnou nudit…
DOTEK
Je možné psa pochválit dotekem. Obecně můžeme většinu dobře myšlených doteků brát jako něco, co pes vnímá pozitivně; je však možnost jej naučit na specifický dotek, který lze pomocí pamlsku/hlasu/klikru asociovat jako pochvalu. V případě doteku ale musíme brát v potaz zásadní strategickou nevýhodu – pes musí být v našem dosahu. Nemluvím ani o tom, že ne každý pes je dost vysoký na to, abychom se jej mohli dotknout, aniž bychom se ohnuli v zádech a že při výcviku je těch pochval potřeba více, mohlo by to na konci dne nést své následky.
To nic nemění na tom, že dotek jako odměnu používá spousta psovodů, hlavně lidé, kteří mají psa slepého i hluchého. Pro tyto případy je dotek ten nejúčinnější způsob, jak se se psem efektivně spojit a předat mu tu informaci, kterou chceme – že je hodný pes a udělal něco správně. Není to však vyhrazeno pouze jim, takže pro různé hry si i majitel zdravého psa může vymyslet svoje doteky, kterými by psovi bezhlasně dával najevo správnost provedeného úkolu.
Pro rekapitulaci, pochvala u psa není špatně, naopak je to jeden ze základních prvků budování vzájemného vztahu. Majitel, který bere korektní chování svého psa jako samozřejmost, takže ho nechválí, a pouze trestá to špatné, je vystaven riziku, že ho jeho pes po psychickém vyspění nebude tolik respektovat, chápat a je tam šance, že na tresty bude reagovat nepřiměřeně. Radila bych i u pochval myslet na Mirka, tedy chválit s mírou. Chvalte tak, aby to mělo nějaký účinek. Když budete chválit pořád a za každou blbost, pes se vůči tomu otupí a již to nebude vnímat jako dostatečnou odměnu. Chvalte ale vše, co budete považovat jako správné; např. já i několik mých přátel a majitelů ČSV chválí své psy při vyvenčení se venku i v dospělosti. Učíte-li štěně vyprazdňovat se na povel, je to skvělý způsob, jak udržovat asociaci povelu se správným aktivitou a hlavně místem, kde je daná aktivita vykonána.
V neposlední řadě nad podstatou chválení příliš nepřemýšlejte. Nepřijdete o svůj status v rodině, nebudete mít ze svého psa rozmazleného spratka, buďte fér a spravedliví a nic tím nepokazíte. Váš pes bude vnímat svět hlavně skrze vás; vaše radost bude jeho radost, vaše strasti budou jeho strasti. Není důvod mu tu radost nedopřát z iracionálního strachu ze ztráty autority
