Jak již bylo v jiných dokumentech zmíněno a naznačeno, Československý vlčák
je v mnoha věcech naprosto unikátní od ostatních psů. Jednou z těchto věcí
je právě i komunikace - zatím co to neznamená, že by zdomácnělá plemena
neuměla komunikovat, spíše jen, že zatím co právě zdomácnělá plemena
komunikují a umí komunikovat blíže člověku, primitivní plemena, tedy
plemena blízká divokým zvířatům, a ne tak zdomácnělá, to od základu neumí a
musí se to naučit.
Je právě na majiteli, aby si tento zásadní rozdíl, ať už mezi obyčejným
psem a vlčákem, tak mezi sebou a vlčákem, uvědomil a náležitě se mu
přizpůsobil. Pro co nejjednodušší soužití platí, že čím lépe si dva rozumí,
tím lépe se jim spolu žije. A sobecky nemůžeme předpokládat, že “on se to
pes sám časem naučí”; ačkoli chceme primárně, aby pes rozuměl nám, je
důležité začít mu věci, které neumí, vysvětlovat a komunikovat tak, aby jim
na 100 % rozuměl a nedošlo k omylům už na začátku cesty.
ČLOVĚK SE PSEM
Spoustu věcí mají psi i lidé společné, ale významově se mohou lišit. Například úsměv pro nás znamená pozitivní emoce, pro psy je ohrnutí pysků a ukázání zubů spíše gesto varovné, či submisivní. V případě psů je to doprovázeno i dalšími signály, které tvoří celistvý kontext reakce, ale jelikož jsme si fyziologicky tak odlišní, v naprostém základu mohou být tyto interakce matoucí.
V tomto případě právě hraje velkou roli socializace. Pes se tak naučí nejen, že jsme naprosto odlišný živočišný druh, ale že i komunikace je úplně jiná a případné podobnosti si nebude nijak spojovat.
Komunikujeme-li ať už se štěnětem, tak s dospělým psem, měli bychom být v naprosté kontrole toho, co psovi sdělujeme. Měli bychom dbát na správnou intonaci (díky níž můžeme psa vyšším, nadšeným hlasem pochválit a navodit příjemné pocity, hlubokým a rázným hlasem seřvat a navodit pocity naopak nepříjemné, či jej klidným hlasem uvolnit, ostražitým napnout), srozumitelný obsah (jednoslovné, asociované povely, oproti dlouhým větám, kterým pes nerozumí) a vhodný způsob, jakým docílit porozumění (proces asociace povelu s aktivitou, ale i tresty za nežádoucí chování).
K tomuto aspektu soužití je právě potřeba oboustranné porozumění situace a, konkrétně z naší strany, ochota přizpůsobit se značně limitovaným podmínkám a možnostem psa. Neboť pes nemá šanci pochopit naše komplexní emoce a myšlenkové pochody. Pro něj existuje to, co je teď a tady, co má naučené z rituálů, okamžitá emocionální reakce na situaci a tím to končí. Situace a chování, která jsou dlouhou dobu asociovaná, se stávají rituálem, což v případě nežádoucího chování sice neznamená jejich permanentnost, ale ukazují na fakt, že čím déle má pes jistý rituál zažitý, tím déle bude trvat jeho případné přeučení.
Proto se právě neuchylujme k závěrům, že pes např. něco dělá naschvál, aby nás naštval, nebo aby se nám pomstil. Je mnohem pravděpodobnější, že za chováním je buď nějaká pozitivní, ačkoli z naší strany třeba nechtěná, asociace, absence korekce nežádoucího chování, či nějaký pud.
Naprosto fundamentálním principem, zvlášť v procesu asociace, je tedy všechno dělat včas. Po zadání povelu včas vysvětlit, co se po psovi chce (např. u povelu “Sedni!” psovi v případě, že si nesedne, ihned rukou navést zadek k zemi) a po úspěšném vykonání povelu psa včas odměnit, aby si tyto tři věci spojil dohromady. Slovem “včas” je tedy myšleno krátké časové okénko o max 3 sekundách, nikoli déle (výjimky jsou případy, kdy psa učíme třeba klidu, tichu atp., kdy je potřeba počkat třeba 5 sekund, aby si pes nespojil klid/neštěkání pouze s tím, že má přestat na malý okamžik). To samé platí ohledně trestů - ať už hlasový, nebo adekvátní fyzický, musí přijít neprodleně po nežádoucím chování. V tu chvíli totiž probíhá také asociace, a ve chvíli, kdy pes asociaci mezi nežádoucím chováním a trestem přestane vidět, může se stát, že si to už v dospělosti nebude chtít nechat líbit. Včasnost, tedy krátký čas, ovšem aplikujeme pouze na výuku, nikoli na naše očekávání toho, jak dlouho tento proces může trvat. Je tedy potřeba se obrnit trpělivostí, důsledností a shovívavostí.
Netrestejte tedy psa za něco, co se mohlo stát před několika hodinami, nebo za něco, u čeho jste v daný moment nebyli. Nechvalte psa před úplným splněním povelu, ani za minutu po tom, co povel splnil. Nebuďte na psa naštvaní celý den, i když udělal něco, čím vás vytočil do běla. Chápejte jeho svět, i fakt, že pro něj je čas mnohem vzácnější, svět mnohem přímočařejší a jednodušší a stejně tak vztahy, zvlášť se smečkou, na které mu tolik záleží. Z lidské strany je to tedy nejen celoživotní práce se psem, ale i práce sám na sobě na zvládání svých emocí a reakcí.
PES S ČLOVĚKEM
Psi se rodí do světa, kterému nerozumí - tvorové, kteří se o něj starají, vydávají zvuky a signály, kterým nerozumí, všude je spousta tvarů, zvuků a pachů, které nezná, vše je pro něj příliš vysoko a jelikož se ten vysoký tvor, se kterým žije, tváří na většinu těchto novinek dost nezúčastněně, pes si s tím vším ne vždycky poradí. Nejen tedy, že je toho na jejich (oproti nám) jednoduché vnímání světa nějak moc, ale navíc v sobě mají pudy, které se nám občas nehodí.
Psí komunikace je mnohem subtilnější oproti té naší, ne všechny signály musí být doprovázeny zvukem, některé jsou jen o řeči těla - od pohybu ušima, po pouhou změnu výrazu očí. Stejně tak i zvukové signály mají různé intenzity a intonace a dohromady tohle všechno tvoří efektivní komunikační prostředek, kterému my ale nerozumíme a vzhledem k tomu, že lidé jsou ti schopnější tvorové oproti psům, efektivní výuka komunikace může proběhnout jen jednostranně, zatím co nám nezbývá než psy studovat, pozorovat a učit se z povzdálí. Nejen, protože psi nám svoje metody vysvětlit nemohou, ale taky protože pro nás bývá proces pokus-omyl trochu bolestivější.
Vlčáci spolu komunikují blíže vlkům než takový Labrador. Proto se může zdát lidem, kteří plemeno neznají, že i během hraní jsou na sebe příliš drsní, ale není tomu tak. Hry jsou v divočině nejen prostředek pro utužení vzájemných vztahů ve smečce, ale také trénink na lov a střet. Je to tanec závislý na konstantních signálech vyjadřujících “ano, hrajeme si”, “ne, nemyslím to zle” a respektu vůči druhému, kdy je možné v jakémkoli momentě hru utnout dřív, než by se vyvinula v konflikt. To je také uzpůsobeno fyziologickým aspektům - tedy absenci protichůdných palců (nemožnosti se něčeho chopit) a husté srsti. Spousta případů, kdy dojde k “napadení” člověka psem, podle mě není nic jiného než vyhrocená komunikace, ale ačkoli úmysl není ublížit, to, že se nám psí zuby nesvezou po srsti, ale zaryjí přímo do kůže, způsobuje víc škody, než by tomu bylo mezi psy.
Během života s ČSV tedy uslyšíte víc vrčení, uvidíte víc zubů a dost možná si odnesete víc šrámů po těle, než kdybyste si domů donesli Zlatého retrievera. Tyto věci jim ale člověk nemůže mít za zlé, může psa naopak naučit, jak na situace reagovat trochu snesitelněji pro nás, ale pořád je to něco, co mají zažité a svým způsobem i geneticky předávané od prvopočátků plemene. Mějte tedy na mysli, že různé dírky v kůži a šrámy opravdu nejsou projevem úmyslu ublížit a kdyby z nějakého neznámého důvodu vlčák opravdu ublížit chtěl, vypadalo by to mnohem odlišněji a hůř. A zlatým pravidlem je, že když už bude opravdu zle, poznáte to na očích. Teď vám to možná nebude dávat smysl, ale až s tím psem budete nějaký čas žít, prostě to poznáte. Neexistuje způsob, jak to popsat v textu.
Snažte se tedy psovi nejen vysvětlit, co to obnáší žít s člověkem, ale zároveň jako člověk pochopit, co to znamená být psem. Vše jde do jisté míry přeučit, a v případě, že chcete, aby se to nedělo vůbec, musí opět fungovat prevence.